16.04.2014 - 16.04.2014 | Památník písemnictví na Moravě

StřeDění - Češi ve Vídni

O zajímavé publikaci Češi ve Vídni vzniklé v rámci projektu Porta culturae přišli do Památníku besedovat Dagmar Koudelková, dcera autorky publikace Češi ve Vídni a Bohdana Fabiánová, koordinátorka projektu Porta culturae (Krajský úřad Jihomoravského kraje). Za nemocnou autorku představované knihy zaskočil Přemysl Janýr, publicista působící již řadu let v Rakousku i Česku, žijící ve Vídni.

„A stejně žádná Vídeň není, dyť i ty báry, ty valčíky, ten Strauss, dyť je to všechno vymyšlený…“ zpíval uprostřed osmdesátých let minulého století písničkář Slávek Janoušek. Vycestovat tehdy na prakticky nedostižnou výjezdní doložku bylo stejně nepředstavitelné, jako sjet si na lyžích Hahnenkamm nad Kitzbühelem, který šťastnější znali také díky dosahu rakouského televizního signálu. Nebýt autentických vzpomínek praotců a pradědů, kteří i z Brna do Vídně jezdili za prací coby stavební nádeníci nebo za živnostenskou praxí, jak by se dnes asi říkalo tovaryšskému vandru, snad by se o neexistenci Vídně dalo reálně uvažovat.
Dnes však z vlastní zkušenosti všichni dobře víme, že Vídeň má každému co nabídnout. Hlavnímu městu Rakouska, mimo jiné právě z tohoto historicko-praktického pohledu, je věnována kniha Jany Koudelkové Češi ve Vídni – Tschechen in Wien. Dvojjazyčnou publikaci vydal Jihomoravský kraj v rámci projektu Porta culturae, operační program Evropské územní spolupráce Česká republika – Rakousko 2007–2013, spolufinancovaného z Evropského fondu pro regionální rozvoj.

„Při psaní jsem si připomněla svého dědečka“, píše v úvodu knihy Jana Koudelková, „který v roce 1915 položil za rakouskou monarchii svůj život, i na všechny Čechy, kteří Vídeň považovali a považují za svůj domov nebo alespoň za místo blízké svému srdci.“ O kousek dál autorka hovoří o svém „příspěvku k bližšímu poznání našich národů, rozdělených jazykem ale spojených historií i kulturou“.

Připomínat historická fakta, objevovat zajímavé paralely, nalézat stopy osobností v dokumentech a záznamech dějinných událostí, uměleckých dílech i ve výzdobě domů a chrámů je úkol stejně nesnadný jako neuchopitelný a vlastně i nekonečný. Každý příspěvek, opírající se o fakta a skutečnosti, však má svou neoddiskutovatelnou cenu, jakkoli se může pravověrnému historikovi jevit v tom či onom nedostatečný. O to větší a barvitější diskuzi slibuje vyvolat kniha Jany Koudelkové. Kultura a historie je však pouze jedna. Jen národnostní „Minderwertigkeit“ občas působí rozpaky, ne-li ještě něco většího.

Není jistě bez zajímavosti, že už v roce 1658 bylo možné v některých vídeňských kostelích slyšet kázání v češtině. Naopak židé vyhnaní císařem Leopoldem I. roku 1670 z Vídně hledali útočiště především na jižní Moravě. Roku 1721 zahájil svou práci ve Vídni cech českých cukrářů a hned následujícího roku byla dokončena císařská silnice spojující Brno s hlavním městem, využívaná ihned poštovními dostavníky pro každodenní přímé spojení. Roku 1750 se otevřely obchodníkům z Čech, Moravy a Slezska vídeňské výroční trhy, hlavním obchodním artiklem dováženým z Brna bylo sukno, upravené dle „nejnovějších“ nizozemských vzorů. S rokem 1761 jsou zase spjaty C. k. privilegované české vídeňské poštovské noviny, určené „pro společné české řeči povědomé vlastenectví a všechny v ní se cvičiti chtějící milovníky“. (Václav Matěj Kramerius vydal v Praze první číslo svých c. k. pražských poštovských novin až 4. července 1789.) Brouzdat společnými letopočty by bylo možné ještě hodnou chvíli, ale právě k tomu je titul Češi ve Vídni/ Tschechen in Wien napsaný.

           
created by: Trinet a.s., design Václav Houf